Byl synem Herberta a Hedviky, knížecího rodu pánů z Gennepu. Manželé měli dvě děti, přičemž druhorozený Norbert ze svého postavení byl určen buď k vojenské nebo církevní dráze. Norbertovi se dostalo tehdy běžného vzdělání trivia (gramatika, rétorika a dialektika) a quadrivia (aritmetika, geometrie, astronomie a muzika). Již devítiletý se stal kanovníkem při kapitule sv. Viktora v jeho rodném Xantenu, později přijal nižší svěcení - podjáhenství. Nicméně jej duchovní dráha příliš netáhla. Raději se věnoval světským radovánkám na dvoře kolínského arcibiskupa Friedricha von Schwarzenburg, což byl jeden z nejvýznačnějších prelátů své doby. Norbert se stal skvělým dvořanem, dokonce si zjednal přístup až k císařskému dvoru Jindřicha V. Ten si jej oblíbil a jmenoval ho svým kaplanem (sekretářem). To Norbertovi zajistilo pro příštích devět let velký vliv.
Velké rozčarování mu způsobila výprava do Říma, při níž císař zajal tehdejšího papeže Paschala II. Otřesený Norbert šel papeže poprosit za odpuštění, že se účastní takové výpravy. Proto také odmítá biskupskou hodnost v Cambrai, kterou mu císař hodlal udělit. Jeho vztah k císaři postupně chladne, až opouští dvůr nadobro. Vrací se do Xanten. Do té doby, roku 1115, spadá Norbertovo obrácení. Impulsem k tomu byla událost na cestě do nedaleké vesnice Vreden, kdy, podle legendy, před ním udeřil blesk a Norbert padá omráčen ze sedla. Pocítil výčitky za svou minulost. To změnilo jeho život. Vrací se do Xanten a obléká pod svůj hedvábný šat kající roucho. Cítil, že Bohu mnoho dluží. Uchyluje se téhož roku jako třicetiletý do benediktinského kláštera a věnoval se studiu a modlitbě pod vedením místního opata Konona. Téhož roku přijímá kněžské svěcení a vrací se do svého Xanten. Jeho snaha o nápravu života tamnějších kanovníků skončila fiaskem. Proto odchází do ústraní. Pochopil, že účinnější než kázání je příklad vlastního života.
Roku 1118 s papežským dovolením začíná svou dráhu misionáře. Prochází územím dnešní severní Francie. Počátkem roku 1120 přichází na opuštěné místo jménem Prémontré. Zde měl ve snu vidění velikého množství bíle oděných mužů, kteří zpívali chvály Bohu a svým počtem ono místo zaplnili. To bylo pro něj mocným impulsem k usazení v tomto údolí tvarem připomínající kříž. Tamtéž přijímá z biskupových rukou hábit z bílé vlny. Brzy se k němu začali připojovat další následovníci, kteří byli osloveni způsobem jeho života a tak již za rok se pustina stala místem plným života. Přicházeli nejenom ti, kteří se chtěli připojit, ale i ti, kteří se jen přišli povzbudit atmosférou panující v tomto společenství. Zpočátku zde nevládla žádná psaná pravidla. Stačil Norbertův příklad a hlavně snaha uskutečnit ideál života prvních křesťanů, tak jak je zachycený ve Skutcích apoštolů. Ale sám zakladatel si byl vědom, že psaná pravidla jsou nutností. Proto se po zralé úvaze a dlouhých modlitbách rozhodl pro řeholi sv. Augustina.
Norbertovým ideálem bylo spojit život činný vně společenství s naprosto nezbytným životem modlitby. Řád, který pod jeho vedením vznikal, je řád kanovníků, tedy kněží žijících životem modlitby při určitém kostele, kteří jsou však činní i mimo klášter. Paralelně se společenstvím mužským vzniklo i společenství žen, které žily v přísném odloučení od světa a v modlitbě. Tehdy byla nezbytnou součástí života kanovníků i manuální práce na polích v okolí mateřského kláštera. Každý vykonával práci podle svých vloh a sil, všichni však byli povoláni k slavení liturgie tím nejlepším způsobem. Takový způsob života byl i na tehdejší poměry drsný.
Přesto se řád rozšířil po Evropě obrovskou rychlostí. Papež Honorius II. jej schválil 16. února 1126. V témže roce v červnu byl Norbert zvolen na špýrské synodě arcibiskupem v Magdeburku. Norbert volbu přijal a do své katedrály přišel bos vítán mnohými zástupy. Jeho tamější působení nebylo lehké, svou rozhodnou horlivostí v odstraňování nepořádků si nadělal nepřátele, kteří dokonce usilovali i o jeho život. Norbert uznal, že nemůže již déle řád řídit a proto se tohoto úkolu vzdal ve prospěch zvoleného nejbližšího spolupracovníka Hugona de Fosses, který se stal také prvním generálním opatem řádu.
Norbert umírá v Magdeburku 6. června 1134 a jeho tělo bylo pohřbeno v místním premonstrátském klášteře, odkud bylo roku 1627 strahovským opatem Kašparem Questenberkem převezeno do Prahy a dodnes odpočívá ve strahovském klášterním chrámě. Svatořečen byl 28. července 1582 a je jedním z patronů českého národa.