Na Svatém Kopečku vykonávají duchovní službu kněží z řádu premonstrátů, kteří mají svůj mateřský klášter v Praze na Strahově.
Stručné dějiny a charakteristika řádu premonstrátů
Od počátku křesťanství se vyskytovali muži a ženy, kteří se zříkali obvyklého způsobu života ve světě a odcházeli žít s Bohem intenzivnějším způsobem, než jak jim to dovoloval běžný způsob života. Nebyli to pouze lidé, kteří toužili po úplném odloučení (poustevníci), ale také křesťané žijící ve společenstvích lidí stejně smýšlejících (cenobité). Za ideál křesťanského společenství byl pokládán ten způsob života, který je velmi stručně charakterizován jedinou větou z knihy Nového zákona - Skutků apoštolů (4,32):
Obec věřících měla jedno srdce a jednu duši; nikdo neříkal o ničem ze svého majetku, že je to jeho vlastní, ale měli všechno společné.
Taková forma prožívání víry, bohoslužby, práce a majetku podle všeho netrvala dlouho. Samotné Skutky apoštolů informují, že již záhy docházelo k rozporům obvyklým ve společenstvích lidí. Nastávalo uvolnění, evangelium nebylo prožíváno již s naprostou důsledností. Zůstávalo sice společenství víry a bohoslužby, ale jinak žily křesťanské rodiny svým vlastním životem. Ale ani tehdy - jako ostatně nikdy - nechyběli křesťané, kteří chtěli onen původní ideál opět uvést v život. Jedním z velikánů této myšlenky, ale hlavně praxe je sv. Augustin.
Sv. Augustin (354-430) nebyl křesťanem od narození. Ke své víře se propracovával ve svých letech studií a později při výkonu povolání učitele řečnictví. Jeho povolání jej přivedlo z rodné severní Afriky až do Milána, které v tu dobu znamenalo faktické centrum Západořímské říše. Velmi na něj zapůsobila kázání sv. Ambrože a pod jejich vlivem od něj ve věku 33 let přijímá křest. Augustin po křtu zásadně změnil život. Vrací se do rodné Afriky a v rodném Tagaste zakládá komunitu stejně smýšlejících bratří. Poté co se stal knězem v Hippo v dnešním Alžírsku, zůstává věrný způsobu života, nyní již ve společenství kleriků, jemuž píše také pravidla společného života. Ta jsou známá pod názvem "Řehole" (z lat. regula = pravidla). Když se stal později biskupem, byl mu tento způsob života velkou posilou pro jeho biskupskou službu. Tímto počinem sv. Augustin daleko předběhl svou dobu a z jeho myšlenek dodnes čerpají mnohá řeholní společenství.
Následující staletí byla dobou hlubokých změn kultury. Byla to doba stěhování národů, bojů a zmatků s tím spojených. Zmizely již tak vzácné komunity kněží a jejich místo nyní již výlučně přebírají kněží žijící soukromě ve svých domech. Augustinova myšlenka neupadla v zapomnění, ale doba nepřála vzniku něčeho, co by se podobalo jeho hipponské komunitě. V 8. století biskup v Metách, sv. Chrodegang, dal klerikům žijícím u jeho katedrály pravidla o 34 kapitolách, která je zavazovala ke společnému životu při katedrále. Pravidlům se začalo říkat kánony a životu podle nich vita canonica, členové komunity se nazývali kanovníci. Ve srovnání s pravidly sv. Augustina směli tito kněží vlastnit majetek a volně s ním nakládat. Tyto kánony se časem rozšířily i mimo metskou katedrálu. Časem byly přejaty, přepracovány a uloženy všem katedrálám celé francké říše. Nicméně během 10. století došlo k pozvolnému úpadku takového společného života. Souviselo to s dobou feudalismu, a četnými nešvary v praktickém životě. Rozsáhlou reformu zahájil zejména papež Řehoř VII., podle něhož se jeho reforma nazývá gregoriánská. Ideálem byl opět život apoštolů popsaný ve Skutcích 4,32. Bohužel již v té době nikdo nevěděl, v jakých poměrech prvotní církev žila a jak tedy tento ideál konkrétně naplnit. Zkoumaly se snahy o obnovu v pozdějších dobách, ne již tak vzdálených. Přitom se narazilo i na dílo sv. Augustina. V této době, asi roku 1085, se narodil v městečku Xanten (dnes v Německu blízko holandských hranic) Norbert.
Sv. Norbert (asi 1085-1134), podobně jako sv. Augustin, nežil hned zpočátku životem světce. Jako druhorozený šlechtický syn si zvolil církevní kariéru, avšak žil spíše životem dvořana. Jeho obrácení bylo náhlé, Norbert jej musel dodatečně "zpracovávat" modlitbou v ústraní. Výsledkem však byl člověk zanícený horlivostí pro kázání Božího slova, k čemuž si vyžádal dovolení dokonce od papeže. Rozhodujícím momentem byla jeho náhodná návštěva údolí Prémontré na severu Francie, kde dostává prorocký sen, který mu ukazuje řád, který později založí. Norbert pod jeho vlivem kolem roku 1120 zakládá na tomto místě komunitu, která byla později řízena pravidly sepsanými kdysi sv. Augustinem. Zakladatel, který uvedl toto nové založení do života, jej však dlouho nedoprovázel svou přítomností. Již roku 1126 je zvolen arcibiskupem v Magdeburku. Norbert tuto volbu přijímá a do čela nového řádu staví Hugona de Fosses. Sám pak umírá v Magdeburku roku 1134.
Norbert byl charizmatickým zakladatelem, který dokázal pro svůj styl života nadchnout mnohé následovníky. Hugo de Fosses měl dar vytrvalosti a znalosti Norbertova ideálu. Po Norbertově smrti měl řád 261 klášterů s mnoha tisíci řeholníky a řeholnicemi. Rozšířil se takřka do všech zemí Evropy, dokonce až do Palestiny. To bylo v době křížových výprav. Roku 1250 se uvádí 466 opatství. Avšak již tehdy se ukazovaly první známky určitého uvolnění, které v důsledku vedlo k stagnaci. V té době premonstráti působili v okolí svých klášterů jako misionáři, křesťanským obyvatelům zajišťovali duchovní službu. Často docházelo v diecézích k trvalému předávání farností do jejich duchovní správy.
Denní režim tehdejšího kláštera byl asi následující: o půlnoci se vstávalo na tzv. jitřní (matutinum), pak se pokračovalo v přerušeném spánku. Ráno jsou další chórové modlitby, mše za zemřelé a kapitula, na níž se mimo jiné rozdělovala denní práce. Pak na znamení zvonu řeholníci odcházejí do práce, v té době převážně zemědělské. Na znamení zvonu se pak dopoledne odcházelo na tzv. tercii a hlavní mši - summu. Bylo-li to nutné, někteří zůstávali v práci. Pak byla další chórová modlitba - sexta a po ní studium. Po obědě se spalo až do další chórové modlitby - nony. Po ní se pokračovalo v práci na poli do modlitby nešpor. Po nich byla večeře a další studium až do závěrečné společné četby Bible a spisů církevních Otců pod vedením opata.
Vrchol slávy řád prožíval ve 14. století. Kláštery té doby byly sídlem slavné bohoslužby a ohnisky náboženského života celých krajů. Z majetků klášterů jsou stavěny nové chrámy, klášterní budovy, domy pro nemocné a poutníky a budovy hospodářské. V té době však také stále větší počet řeholníků žije mimo mateřský klášter na farách. Vznikají nejasnosti ve vztazích mezi opatem a takovými řeholníky, četné úkoly odvádí od řeholních povinností. I vnější politické podmínky napomáhaly postupnému úpadku řádu a velkému rušení premonstrátských klášterů v 16. století. Počátek 17. století - doba po Tridentském koncilu - je dobou velké obnovy. Následkem politických změn v Evropě je styk mezi kláštery obtížný. Objevuje se i státní církevnictví, kdy opati byli zemskými hodnostáři, zasedali na sněmech atd. V 18. století se projevoval neblahý vliv jansenismu a osvícenství. S Velkou francouzskou revolucí končí řád premonstrátů ve Francii úplně, mateřské Prémontré spolu s ostatními 91 kláštery bylo zrušeno a již nikdy nebylo obnoveno. V důsleku toho je na počátku 19. století řád v troskách, zůstává jen 9 mužských a 6 ženských klášterů. Obnova probíhala pomalu a zdlouhavě. Byla charakterizována rozdílným pojetím života. Zatímco na Západě probíhala obnova většinou zrušených klášterů spíše v uzavřenějším stylu života, za Alpami byl život právě opačný, většina řeholníků žila mimo klášter. Tato situace, přes snahu posledních generálních kapitul, v podstatě trvá v řádu dodnes. Nicméně není nutno tuto historicky zapříčiněnou odlišnost života vnímat negativně. Pro oba směry může být totiž obohacující a v jistém smyslu i doplňující.